Čajocyklovýlet 11.10.2008
Shrnutí: Koločajovýletu se zúčastnil jen Kužel a já, jelikož někomu se nechtělo, někdo zapomněl že musí sekat dřevo, někomu vadilo že nebude chlast (i když je pravda, že slivovice chlast úplně tak není) a ostatní šli do kina na maraton Pána prstenů. Kužela navíc bolelo břicho a já měl doma chorou družku, proto jsme se dohodli, že pošlapem jen tak do 12 – 13 hodin. Nakoupil jsem hromadu pečiva a nějaký ledový čaj, prohodil pár slov s rozespalým Brndim, a vyrazil směr Žilina vyzvednout Kužela. Ve chvíli, kdy jsem dorazil k jeho brance se zrovna otevřely dveře a Kužel si šel do garáže pro kolo. Já se mezitím nasnídal a pak jsme vyrazili kolem žilinského splavu na Bludovice. Ráno bylo perfektně rozjasněné a slibovalo naprosto nádherný den, tak jsem si narazil čepici a nasadil rukavice, bo krása na sebe nutně neváže teplo. Na konci Bludovic jsme s Kuželem kousek odbočili, aby mi mohl ukázat „nádherné jezírko“, které bylo fakt pěkné, až na ten ostnatý drát kolem a jeho podezdřívavě vyhlížejícího majitele za ním.
Pak jsme se vrátili zpátky na trasu a po pár metrech narazili na mrtvou lišku. Teda, kdyby jenom byla mrtvá – její vnitřnosti se povalovaly po celé půlce vozovky. Kužel ji chytil za ocas, důstojně hodil do škarpy a kousek cesty zvažoval, jestli ten ocas neměl vzít na nějaké indiánské šperky, tak jsem ho aspoň utěšoval, že by to asi nemělo tu „správnou energii“. Cestu z Bludovic do Straníku jsme jeli ve fakt husté mlze, prosvětlené Sluncem někde nad námi, až mi to žlutavé mlhavé světlo v bílé mikyšce připomnělo jakýsi výjev z Tibetské knihy mrtvých. V Hostašovicích, kam jsme se překolili ze Straníka, jsme odbočili do obchodu, bo sem nechtěl Kužela trápit pohledem na to, jak mi furt teče z nosu na ksicht, jak to mám všude po rukávech a tak. V Hostašovickém supermarketu však neměli kapesníky po jednom kusu, tak jsem vzal ekonomický balík 30 neekologických papírových kapesníků a konečně se vysmrkal. Navíc jsem zbystřil druhý díl svého oblíbeného večerníčku „Pane, pojďte si hrát“, a tak jsem si od Kužela půjčil 50 Kč,- a koupil si jej. Obsah mého batohu by nyní rozhodně nebyl použitelný např. na kurzu „jak si vézt v batohu jen to nejnutnější“, ale to bylo jedno.
Na Zrzávkách jsme se napili a opláchli, já se už po několikáté vysvlékl ze svých 5 vrstev abych o kus dál mohl udělat přesný opak, a pak jsme vyrazili kolem hostašovického vlakáče do lesa. Hned na kraji jsme narazili na dva houbaře v lesní školce, kteří vypadali, že zrovna utekli z Falconu v Hodslavicích (za všechny věci jmenujme např. bílou bundu s kožešinovou kapucí), tudíž jsem usoudil, že jsou zaměření spíše na jediný druh houby. Naštěstí byli velmi vstřícní a tak nám poradili kudy dál a my jim na oplátku popřáli šťastný lov. Cesta začala být mírně strmá a plná kamenů, slezl jsem tedy raději ze svého chatrného kola a šlapal vedle Kužela pěšky. Pak jsme dorazili na rozcestí s cedulí, která nám ukazovala, že máme jet zpátky, tak jsme se dali doleva a začali šlapat po – z hlediska jízdních vlastností - naprosto skvělé asfaltce, vedoucí po úpatí kopců nad Hodslavicema, Mořkovem a Veřovicema. Cestou jsme omrkli nějakou chatu a včelín, kochali se barvama listí na stromech a stíny, které vrhalo Slunce mezi stromy, no a vůbec tím dnem, který byl celý úplně plný. Kousek nad Veřovicema jsme narazili na dřevěné odpočívadlo, tak jsme spočnuli, pojedli, popili, velice kvalitně prokonverzovali (voda, hory) a poté uzavřeli mezinárodní přátelství se dvěma cyklistama z Kroměříže, kteří měli slivovici. Poté jsme sjeli do Veřovic, já se tam už po nevímkolikáté navlékl (ač svítilo Slunce), přejeli Ženklavu, vyjeli kopec směrem k Libotínu a jednou z bočních cest dorazili k ostnatě naježenému TRANSGASU nebo co to tam před Rybím je. Rybí jsme projeli zase jednou z bočních uliček, ve které jsem v životě nebyl - což mám rád – a poté se napojili na cestu po úpatí Puntíku. To už byl fičák směrem do NJ, takže jsme se za chvíli s Kuželem v Žilině loučili, bo já musel jet vyvenčit pejska a on na indiánský obřad. Bylo půl jedné, což bylo fajn, bo jsem měl dojem, jako bych právě prožil jeden celý den, ačkoliv do večera zbývala ještě fůra času.
napsal: Pavel
