Čajovýlet na lysou horu
VÝLET NA LYSOU HORU 7. 2. 2009 - 8. 2. 2009
Vstal jsem 6.10 tak jako vstávám normálně do práce a s vědomím hromady času se pomalu chystal k opuštění bytu. V 6.47 se tato akce proměnila ve zběsilý úprk z domu a běh směrem autobusák, tak jak jsem zvyklej dělat všecko – ve spěchu a chaoticky, navzdory všem přípravám a racionálnímu uvažování. V budově AN jsem zahlédl červenou bundu nějakého bezďáka a asi na pár vteřin zauvažoval, jestli to není Kužel. Nebyl.
Na zastávce příslušející skibusu stály 3 postavy – Jarda, Toník a Tomáš. Odkudsi směrem Lidl (=ti pitomci co kácí stromy) se pak vynořil Kužel v červené bundě, a taky už přijel skibus, tak jsme se domluvili kam vlastně jedem a nastoupili dovnitř. Hodinuapůlová cesta ubíhala kupodivu jako vždy dobře a v bujném ranním veselí a tak jsme asi 8.20 nabrali Adama v Ostravici. Hned na to jsem zjistil, že mi poslal SMS ve které se na něco ptal, něco jako kdy přijedem nebo co, ale už to samozřejmě věděl. Dojeli jsme na Staré Hamry - most a já se cestou děsil jak je to daleko z Ostravice, bo jsem kluky, co se hodlali vrátit ten samý den do NJ, přesvědčil, že to v pohodě stihnou, ať jdou s náma z Hamrů a ne z Ostravice. Naštěstí jsem už docela zběhlý ve výletnicko managerském předstírání, že je všechno „oukej“ a že „už tam budem“ a že „mapu nosí jenom amatéři“ atp., takže si mého vyděšeného výrazu nikdo nevšiml. Vystoupili jsme teda na tej zastávce a obklopeni přírodou začali šlapat po levé straně dosti frekventované vozovky. Jelikož jsem si dal po ránu nějaký posilovací syrovátkový energizer nebo co, ujal jsem se vedení a vyšlapoval si to fakt dobře. Asi po třech kilometrech jsme došli na křižovatku, kde se oddělovala naše vytoužená modrá značka do lesa. V tu chvíli zavolal Kuželovi Noha že kde sme a že jedou skibusem a kde vystoupit. Kužel jim předal souřadnice a tak jsme shodili bágly do zastávky Černá, která byla hnědá, a čekali a jedli. Za tak 10 minut došel Noha a Markéta a tak jsme vyrazili po modré do kopce. Lesní pěšina byla zmrzlá a taky docela prudká a tak spousta z nás započala s vysvlíkacím procesem. Navíc jsem zapomněl uvést že bylo naprosto fantastické ranní počasí, svítilo slunko a vítr hýbal milionem jehličnatých větviček, což alespoň mně způsobovalo už při silničním pochodu docela mordózní halušky, o čerstvém vzduchu, který výfuky projíždějících rodinek nezvládaly přebít, ani nemluvě. Takže jsme stoupali vzhůru lesem (ze začátku bylo docela dost hovínek, asi od pesů), nahoře na svahu se rýsovaly skály, a ani nevím po jak dlouhé době jsme se ocitli na Grúni. Několik tragédů, kteří nechtěli pochopit že už není sníh, řádilo na uměle zasněžené sjezdovce, zbytek lidí někam šel tak jako my. U kostelíku jsem se zase oblíkl, bo začalo slušně fičet a poprchat, taky tam smrděl hnůj a já zjistil, že nemám šálu. Naštěstí ji měla už delší dobu obtočenou kolem pasu Markéta, která ji našla čertví kde. Od radosti, že jsem ji neztratil, jsem při oblíkání ztratil banán, který zase našla Markéta, ten už mi teda ale nevrátila.
Zapomněl jsem mimochodem uvést, že někde v lese před Grúněm jsem zjistil, že mi Noha poslal SMS, ve které se mě na něco ptal, něco jako kde mají vystoupit nebo co, no tak jsem mu to už neříkal, bo už byl vystoupenej.
U švarné Hanky jsme potkali nějakou švarnou děvčicu, tak se probral Kužel a nějak to s ní spojil, tak se zasmála, tož takhle my třeba děláme srandu a ostudu nebo tak. Pak jsme nějak zabloudili, já ani nevím jak, celé to vedl asi Kužel, jestli to vůbec někdo vedl, každopádně za nás jako nejstarší měl určitě největší zodpovědnost, ale svalil to na Markétu, která s ním nic netuše debatovala. Tak jsme to vzali zkratkou po svahu dolů, Adam to vzal po zadku ve svých údajně neroztrhnutelných gatích, a ač to bylo trochu o hubu, nějak jsme to dali. Pak jsme podle mapy zjistili, že jsme úplně blbě a tak jsme na nějaké křižovatce zahli doprava do kopce a stoupali a stoupali. U záhybu na jinou značku jsme pojedli výborné buchty od Markéty a popili její a Noží výborný zázvorový čaj, nově upgradovaný o citrón. Pak jsme soustrastně pozorovali jak se nějací turisti málem zabili na ledovce, jen Kužel se smál a chtěl to fotit (kecám, fotit to nechtěl). Teď si uvědomuju, že sem asi i já nějak zabloudil v tom pořadí bloudění, bo to svahové bloudění bylo myslím až teď. Jistý jsem si jenom tím, že jsme nebloudili jenom jednou, ale koho by to bavilo chodit nějak rozumně a bez zacházek a zbytečných prodloužení trasy. U nějaké chalupy někde dál jsme zahli doleva a šlapali do kopce. Já začal být posledním ze stále se zvětšující nudle dobrodruhů, bo ten zatracenej energizer asi přestal působit. Naštěstí ještě větší K.O. byl Adam se svou dvacetipětikilovoumnimálně krosnou a pátečním přenocováním v Kamenárce na Štramberku (na akci Klondike, na kterou nikdo jiný nepřišel kromě něj!). Ustalal si na obrovitých kořenech nějakého stromu a zabrblal něco o hodinovém odpočinku. Ačkoliv na takový podnik nebylo moc počasí, moc jsem to nevnímal a hodlal se ploužit dál, naštěstí tam byl ale Noha, kterej zase rozlil zázvorový čaj – díky bohu (buddhovi, alláhovi, přírodě, vesmíru, nebo čemu komu) za něj – a donutil Adama zase vstát a šmárovat. Tak jsme se zas plahočili a já začal vnímat každý metr stoupání. Jediné co mě uklidňovalo byla myšlenka, že ten kopec na kterej lezem musí někde končit, bo vyjádřeno v zeměpisných číslech nemá víc než třináctsetněco metrů. U nějaké závory jsme se zase všichni sešli, požrali Kuželovu chalvu a Adamovy piškoty (rozhovor někde na Grúni:
Adam: „Chcete někdo piškoty?“
Já: „Obyčejné ne, ty už mi nechutnají, to by musely být nějaké extra piškoty“
Adam vytahuje cukrářské piškoty-jazýčky s nějakou šílenou příchutí).
Stoupáme zase nahoru a já jsem hnedka zase nějakým způsobem poslední. Tak se alespoň tvářím, že hlídám Adama, aby nešel poslední a nemohl tak někde zůstat, za což mi Adam později na vrcholu dojatě poděkuje – já mu hned dojatě vysvětlil, že jsem byl úplně v prdeli a že mé čekání na něj bylo ve skutečnosti pokusem stoupat co nejryhleji nahoru.
Mno někde ve výšce
Poslední etapu – sjezdovku pod vrcholem Lysé – jsme – nekecám - už šli stylem 1-
Zanedlouho nás opustili Jarda, Toník, Tomáš, Noha a Markéta, a fičeli z kopce dolů na skibus. Později jsme se dozvěděli že to asi o pět minut nestihli i když fičeli jak vítr a že si Jarda nějak rozhmoždil již dříve narušené koleno.
Takže jsme zůstali já, Adam a Kužel (v abecedním pořadí) sami v hospě a tak jsem si dal mexické fazole a hnusnou pivo čepovanou desítku bez chuti bo nebyl birell, kterej je asi taky bez chuti, ale ne tak moc jak to, co mi tam dali. Pak jsme šli pro klíče od ubytovny cestou přes mrazivý ale nádherný západ slunce. Adam se někam ztratil, a jelikož v bufetu bylo krásně teplo od žhnoucích kamen ve tvaru snad motoru, zůstali jsme s Kuželem rozvalení u kamen, v perfektním odpočívacím rozpoložení. Objednali jsme si kvalitní sáčkový zelený čaj a uvažovali kde je Adam. Ten se náhle zjevil, zkouknul celou místnost včetně nás a zase zmizel. Po nějaké době jsem zjistil, že mi volal Adam. Zároveň jsem si vzpomněl, že mi říkal něco o tom, že nemá brýle a nic nevidí. Došlo mi, že nás asi neviděl. Kužel se jej tedy vydal hledat a našel jej snad na chodbě nebo kde, každopádně mu nebylo asi tak dobře jako nám u kamen. Takže už jsme byli konečně u kamen všeci tři, spokojeně se ohřívající.
Pak už to začala být nuda, tak jsme sebrali klíče a šli na ubytovnu, vybaveni informací, že jsme tenhle večer na ní samí chlapi. Poslední naději skýtal lyžák z vedlejší dřevěné chaty, byli jsme ale příliš unavení na to, provádět průzkum jiného objektu než naší ubytovny.
Adam se vydal do sprchy a posléze se vrátil s tím, že neteče teplá voda. Poté šel Kužel a vrátil se s tím, že teplá voda teče, pokud se tlačítku sprchy dá ještě jedna šance a zmáčkne se i podruhé. Také nám popsal, jak se dá neustálým vybíháním ze sprchy namydlit u umyvadla z napevno připevněného dávkovače na druhém koci umývárky. Vybaven těmito zkušenostmi, šel jsem později do sprchy, nechal ji odtéct dokud netekla teplá, nabral si hromadu mýdla u umyvadla do dlaní a v klidu se vysprchoval.
Kužel si na pokoji vytáhl svůj jadel (nechápu jak, ale vytáhl jeden a ten samej jadel asi pětkrát za výlet, a to se dělil!) a postestkl si, že by se mu hodilo prkýnko. V tu chvíli Adam ze své mega krosny vytáhl asi kilové dřevěné prkýnko a my šli do kolen. Kužel pak odešel ještě do bufetu na polívku a vysondovat nějaké holky. Ukázalo se však, že lyžák se asi stravoval jinde a tudíž jediným potenciálním sexuálním objektem pro nás tři byla jedině šéfka bufetu v nějlepších letech (50-60). Kužel se tedy vrátil raději sám, začal psát deník a my s Adamem rychle vytuhli.
Ráno jsme postlali, vrátili klíče a v mírné mlze vyrazili směrem dolů. Na stezce bylo slušné náledí a po levé straně slušná perspektiva bolestivého sjezdu o několik desítek metrů níže spolu s nevyhnutelným kontaktem se stromy. Nějak jsme to zvládli, pokochali se již polootevřeným výhledem do krajiny a klesali stále níž. Došli jsme až k nějakému lesnímu potůčku, který relativně úzkou stezku proměnil v kluziště a Kužel se hned mlčky nabídnul jako průzkumník. Udělal tak dva nejisté kroky, spadl na zadek, projel se kus po ledu kterej ho vyvrhnul ze stezky doleva na svah a Kužel se zarazil hnedka o strom. Adamovi se to asi nějak nezdálo a tak udělal přesně to co Kužel, i s tím naražením na strom.
Nejsem blbej, po svojí mámě jsem zdědil logické myšlení, a tak, namísto abych to zkusil jako třetí, vydal jsem se do sněhových závějí pokrývajících svah zvedající se strmě nahoru po pravé straně. Přitom jsem se přidržoval všudypřítomných větví, což zaujalo velkého černého psa, který se odněkud zjevil a těšil se, že mu tu pevně přirostlou větev hodím. Když viděl že ne, začal se se mnou o ty větve prát, což nebyla moc prdel. Kuželovi a Adamovi mezitím domlouval nějaký člen horské služby ať si příště vemou nějaká železa a že to tam tenhle týden nějakému klučinovi vypíchlo oko. Zavolal si psa, kterej mě prej otravoval asi proto, že je naučenej tahat lidi z lavin, tak jsem budˇ stál zdánlivě hluboko ve sněhu nebo chtěl fakt jen hodit klacek. Putovali jsme dál, Adam si samozřejmě vyfotil každý rozcestník, což dělal už od začátku naší sobotní cesty, a taky si vyfotil Ivančenu, kterou má prej doma vyfocenou jenom jednou. Kužel doznal, že to tak taky dělal s těma rozcestníkama, že prej si v tom chtěl udělat nějakej systém, ale pak zjistil, že žádnej systém dělat nebude, takže asi fuck the system. Každopádně ke členu HS poznamenal, že to byl asi dobrej horal, bo má stejné boty jako Kužel. Aji bych tomu věřil, zvláště poté, co nám Kužel vysvětlil, co máme dělat, kdybychom se někdy řítili z ledovce a měli u sebe cepín. Adam u sebe cepín tentokrát neměl, ačkoliv ho sebou tahá vždycky, a to i v létě. Vysvětlil nám, že mu byl na nic, na což jsme mu namítli, že dneska by se mu konečně hodil.
Čím jsme byli níž, tím míň bylo sněhu a tím víc mlhy a poprchání. U prvních baráků a aut se úplně rozprchlo a třičtvrtěhodinovéšlapání po asfaltu mezi barákama a novostavbovýma satelitama v Malenovicích poněkud zchladilo náš mladistvý entuziasmus z cesty přírodou. Ke konci té hnusné štreky jsme omkrli hnusné pyramidové baráky nějakých šílenců a vlezli do neméně hnusného centra Frýdlantu. V nějakém přiblblém pidisupermarketu jsem si koupil snídani a cestou na nádr jsme díky Kuželově pohotovosti pomohli matce se synem a obřím nákupem – nemohli to unést, bo nakoupili jak před náletem. Došli jsme na AN, já začal dlabat kozí sýr, a začali jsme po zastávkách hledat bus který Kužel vyhledal přes internet. Žádný takový autobus tam samozřejmě nebyl, tak jsme šli na vlak, který nás za chvíli odvezl do Frenu. Tam jsme zašli na třičtvrtěhodky do nějaké lepší hospy vybudované v bývalém nákupním středisku a pak autobusem odfičeli do NJ.
Závěrem bych rád podotknul, že i když některé postavy mohou působit jako totální magoři, jsou skutečné a jsou to opravdu dobří kamarádi.
Pavel Vala
