čajovýlet na Praděd
28.3.09 – Čajovýlet na Praděd
V 6 ráno jsme vyjeli z AN v NJ směr Praděd. Jelikož jsme jeli s KČT, bylo nás v busu 30, na čajový výlet nás z toho šlo 5 lidí. Nechali jsme se vyhodit zhruba v osm ráno v Malé Morávce, koupili vodu a po chvilce chůze skrz vesnici zapadli do lesa po žluté značce. Velice záhy jsme zjistili, že jsme po dlouhé době jediní, kdo touto trasou jde, jelikož byla naprosto neprošlápnutá. Přibližně za hodinu jsme došli k dřevěné boudě, kde jsme se nasvačili a napojili a vyrazili dál. Nyní jsme se místy bořili až po kolena, takže to začalo být docela husté. Střídali jsme se ale v prošlapávání stezky, tak to ještě šlo. Kolem 10 hodin jsme se rozhodli rozdělat oheň pod takovou menší skálou, horko těžko pohledali nějaké suché větve a za neustálého čmoudu uvařili čaj. Noha měl nějaký čínský fermentovaný (název jsem zapomněl), Kužel udělal zázvorový. Mj. měl taky zázvorový s mlékem a cukrem v termosce, který byl fakt dobrý. Po hodince jsme zcela vyuzení a vymrzlí pokračovali dál lesem, dál prošlapávali sníh, místy až po kolena, ne-li po kyčle, a navzájem se ujišťovali, že to na Ovčárnu nemůže být už daleko. Nedá se popsat, jak dlouho jsme šli, jak cesta byla čím dál horší a sníh hlubší a hlubší a my prošlapávači čím dál unavenější i přes pravidelné střídání. Místy jsme šli dokonce sevření svahy z obou stran, prošlapávaje metrové závěje, až jsem si připadal jako v rakvi. Všichni jsme byli dost K.O. a ke konci už to vypadalo, že z nás 3 prošlapávačů už nebude mít nikdo sílu jít jako první. Shodli jsme se, že to je největší hardcore čajovýlet, jaký jsme kdy splichtili. Čím výš jsme byli, tím bylo větší bílo, až jsme po několika hodinách dorazili ke spásonosným holím namísto žluté značky. Dostali jsme se na otevřené prostranství s naprostou bílou tmou, ve které šlo vidět tak na 5 metrů. Cestu vytyčenou sněžnýma holema lemovaly nádherné přírodní sochy zmrzlých stromů a sníh zde byl naštěstí tak tvrdý, že už jsme se skoro vůbec nebořili – asi jen tak 10 cm. Chvílemi jsem se jakožto včelejdoucí ocitl naprosto sám, obklopen bílým větrným tichem, a bylo to docela dost psychedelické – myslím, že ostatní to museli cítit podobně. Bylo jasné, že jsme v totálním království přírody, která nás do té doby docela slušně drtila těma svýma sněhovýma závějema. Netrvalo dlouho a narazili jsme na sjezdovku na Ovčárně. Nebýt dvou lyžařek, šli bychom úplně blbě – takhle jsme seběhli po sjezdovce dolů a byli u cíle. Autobus naštěstí vyjížděl až nahoru (nebýt jedné náhodné turistky z našeho busu, jeli bychom dolů na Hvězdu, kde byl původně plánovaný sraz), takže jsme po vlezu do něj vyzuli mokré boty a ponožky, a zvesela relaxovali, až na uřvaný (fakt mě z toho bolely uši) přiblblý film Taneční paní Mici nebo nějaký podobný úchylný název, ach jo (ty klíny do hlavy se nedaly ignorovat ani s kapucí na hlavě, v kombinaci s opravováním písemek).
