Čajovýlet podél břehu řeky Moravice

Ráno jsem na šestou vystartoval k čajovně, kde podle očekávání nikdo nebyl, jelikož tvrdé jádro se povalovalo někde v divočině nebo na oslavě zletilosti čajmena Toníka. Vyrazil jsem proto směr nádraží, kde už mě čekala moje drahá třičtvrtinka i s pejskem. Koupil jsem nám lístek, vlezli jsme do vlaku a už jsme se vezli. Oba jsme měli naspáno v součtu asi deset hodin, tudíž mi bodl podivně chutnající pu erh od Nohy, který jel na svatbu nějakého neurologa do srdce Jeseníků. V Suchdole jsme počkali na přípoj a pak se asi třičtvrtě hodiny vezli vlakem do Svatoňovic. Pofotili jsme hned co se dalo, hezky po japonsku, a poté jsme vykročili směr Kružberk. Cestou jsme debatovali o právech zvířat a možnosti vcítění se do mentality nejrůzněji nevědomých lidí (nás nevyjímaje), takže šlo o vpravdě intelektuální rozcvičku na čerstvém vzduchu. Poté co jsme vyfotili liz pro zvířátka jsme to střihli přes něčí neoplocený pozemek a dostali se tak na cestu k řece. Bylo hezké podzimní ráno a nic nenasvědčovalo tomu, že by den neměl být čím dál lepší. U Moravice jsme si domluvili přechod přes most „jen pro hosty restaurace“, omrkli lezeckou skálu a vlezeckou jeskyni, popili čaj a pročetli si nabídku nějaké hospody. Potom jsme vyrazili směr vesnice Kružberk, potkali rybáře a spoustu terénních vozů, a pokochali se pohledem z vysokých svahů do blyštící se Moravice hluboko dole. V Kružberku jsme omrkli kostelík, potom nějakou kýčovitou scenérii u někoho na zahradě (čáp a hastrman) a pak jsme konečně zapadli do totální přírody, kde nebylo slyšet nic, kromě nás, vzdálené sirény a vzdálených aut. Za nějakou dobu jsme dorazili do Jánských koupelí, já se tam trochu prospal, Monika to zdokumentovala a pak jsme zase vyrazili směrem do svahu po červené. Celý ten komplex budov působil dost strašidelně, jelikož tam nebyla ani noha, ačkoliv tam bylo odhadem tak 10 velkejch vil. Na druhou stranu jsem měl trochu i vztek, že si u nás v ČR takovej barák nemůžete jen tak legálně obydlet, když se o něj jeho majitel nestará a když je bytová politika na ho…

Po opuštění Jánských koupelí nás čekaly čím dál vražednější svahy, takže jsme po hodině a půl štráchání odbočili blbě z červené značky a skončili ve Starých Těchanovicích. Monika si tady nafotila nějaké pidiJZD v domnění, že jde o nějaký skrytý koncentrák pro zvířata, pak jsme se zeptali na cestu k nejbližšímu vlaku, bo jsme byli už K.O., Monča do foťáku nacpala ještě ovce a koně, a už jsme zas šlapali do kopce, tentokrát po asfaltu. Mělo to být 3 km do Svatoňovic (ze kterých jsme vyšli!!!) ale připadalo nám to jako 10 km, navíc začalo pršet a my toho měli právě tak akorát. Nakonec jsme mlčky dorazili do Svatoňovic, kde nás na zastávce čekal volně pobíhající rotvajler. Začal jsem řvát po okolí ať si toho psa někdo vezme, bo se rozhodl, že si bude hrát s naším miniaturním pacifistickým psem Rambisem, ale nikdo nepřicházel. I když pes vypadal že je fakt docela v pohodě, vzal jsem do ruky kámen, bo na něj Rambis začal už fakt vrčet a štěkat bo mu ten milej zabiják nechtěl dát pokoj. Řevem jsem psa držel alespoň v nějaké vzdálenosti a pomalu jsme odcházeli po cestě směr Budišov v domnění, že nám dá pokoj. To se však nestalo a místo toho do volně pobíhajícího hafana někdo vrazil dodávkou poté, co jsem zavolal policii. Rád bych napsal, že byl hned mrtvý, na druhou stranu nevypadal, že by se trápil. Byli jsme z toho dost v háji a byl jsem rozhodnutej, že o výletě vůbec psát nebudu, ale říkám si, že jestli tohle někdo budete číst, tak dáte bacha na nezodpovědné majitele psů, natož těch, co mají bojová plemena.

Pavel V.