Čajovýlet do hostýnských vrchů ala Pavel

Ráno jsem vyvenčil hafa a běžel směrem horní nádraží, abych tam jako správný organizátor doběhl 8.05. Cestou mě v autě minuli Dave s Toníkem, kteří mě pravděpodobně chtěli svézt, ale zjevně je stejně jako mě zmátl mimovolný pohyb mojí ruky, naznačující ať jedou dále. Naštěstí už to nebylo daleko, tak jsem se trochu proběhl, a dorazil k nádraží ve stejnou chvíli, kdy si to tam kromě kluků hasil i Kužel s Mikim. Po chvíli inhalace autobusových výparů jsme si uvědomili, že můžeme jet vlastně autem, a tak jsme si do něj sedli a frčeli směr Valmez. Do toho nám stylově hrála Mňága, jak „prvním ranním vlakem, vracíme se zpět“, což by byla pravda, kdyby nebyly vytrhané koleje. Na Zrzávkách jsme se trochu posilnili z pramene shnilovejcového a železitého, stejně jako z kuželorozpustnokávosmetanového a davovozeleninového. Kužel nám pak cestou vykládal jak to bylo s undergroundem za komančů, jak zdrhával oknem z koncertů, jak makal na židovském hřbitově v Brně-Židenicích atp. Ve Valmezu jsme se vypotáceli z auta přímo k nohám Nohy, Markéty a Jošui a začali plánovat, jak se co neefektivněji dostat do přírody. Markéta šla na průzkum nádražní budovy, po chvíli vykoukla ven a něco mávala, každopádně to skončilo tím, že jsme si nechali ujet vlak, což bylo nakonec možná i dobře. Oslovil jsem místní alkoholický pár kudy ven, což vedlo k výměně kvalitních informací za 10 korun na chlast. Prošli jsme ani nevím kudy a už nás to vedlo kolem nějakého fotbalu pod kopce. Na nějaký jsme vylezli a sedli si na dřevěné posezení se stříškou. Viditelnost teda moc nebyla, taky asi trochu pršelo, ale vůbec nikomu to nevadilo. Jak říká klasik: „Neexistuje špatné počasí, jen špatné vybavení“. Pak jsme šli dál, procházeli spoustou různých lesů a stezek a hráli stupido. Taky jsme několikrát odpočívali, přičemž asi v půlce cesty jsme rozdělali oheň na výborný čaj. Na pořadu dne byl vietnam a pu-erh, zajezený opékaným jadelem, praženými kešu a krišňáckýma oplatkama. Kužel nás chtěl mimochodem oblažit příběhem o tom, jak vznikly pomněnky, nakonec z toho však byl jen příběh o tom, jak vznikly sněženky, který nám řekl až v Přístavu ve Valmezu (vznikly tak, že daly sněhu svoji barvu a tak jsou od té doby bílé, ale možná že ten příběh byl o tom, jak vznikl sníh, už nevím :). Nějak pozdě odpoledne jsme dorazili k Rychvalticím, podivné vísce v kopcích, poblíž které měl jezdit vlak. První co nás upoutalo byl kostel, nezvykle veliký na tak malou obec. Poté se vyznamenal Noha, když se kluků před budovou místní fary (která věru vypadala trochuý jako penzión) zeptal, jestli „je tu ještě nějaká hospoda?“. Naštěstí nás nikdo neukamenoval, tak jsme šli dál, prošli centrem obce vybudovaným v duchu reálného socialismu, zkoukli budovu lesů ČR s jelenem uvězněným ve zdi, který sousedil s dalším jelenem uvězněným ve zdi jiného baráku a orlem na brance nějakého rodinného domku. Po opuštění vesnice jsme prošli ještě jednou vesnicí, u cesty očesali pár chutných švestek a dorazili. . .zase do Rychvaltic. Tentokrát šlo ale už jen o zastávku vlaku. Odjeli jsme zpátky do Valmezu, Noha s Markétou a Hafem se šli najíst do centra a my zakotvili v Přístavu. Po švestkovém pivu, Bernardovi, chipsech a pražených kešu jsme pak odjeli zpátky domů.