Čajovýlet do hostýnských vrchů ala Kužel
Na dnešní den, 24.říjen 2009, byl v plánu čajovny Archa výlet z Valašského Meziříčí do kopců Hostýnských až snad k samému poutnímu místu. Pavel V. je VELIKÝ optimista. Jelikož trasa vedla tuze zajímavými místy s názvy jako Kuželík, Kuželův památník, Kuželna, ocitl se tento výlet i v mém diáři, a rád jsem zrušil naplánovaný oběd s Ivou Bittovou.
Sraz účastníků byl v osm hodin ráno u vlakového Horního nádraží, odkud měla započít naše cesta jízdou do Valašského Meziříčí. Součástí nejlepších výletů je cestování vlakem, což v našem případě nepřipadalo v úvahu, vzhledem ke špatnému stavu kolejí po povodních. Chvíli před odjezdem náhradního autobusu jsme se rozhodli, že pojedeme do Valmezu Davidovým japonským vozem, neboť jsme byli pouze čtyři a pes. Jednalo se o řidiče Davida, vedoucího zájezdu Pavla, Tondu (zatím bez funkce) a mě, samozvaného kronikáře, Kužela von Ovozel. Mě doprovázel zvířecí přítel Miki. Telefonicky jsme se domluvili s Nohou a Markétou o místě setkání před vlakovým nádražím ve Valašském Meziříčí. Naši spanilou automobilovou jízdu na místo setkání jsme přerušili v místě našeho příštího čajového výletu, u Hostašovického výletiště Zrzávky, kde jsme chvíli poseděli u dvou studánek.
Před vlakovým nádražím valašskomeziříčským jsme se přivítali s Markétou, Nohou a Joshuou. Společně jsme se dohodli na obráceném putování Hostýnskými vrchy. Markéta šla zjistit odjezd nejbližšího vlaku směrem na Bystřici pod Hostýnem a zjistila tak, že nám právě ujel. Nehledali jsme viníka a rozhodli se pro postup pěší a vyzvali našeho voda Pavla, by nás vedl. Jeho téměř okamžitou reakcí bylo oslovení podivné dvojice, pro něj asi velmi důvěryhodné, sedící u zdi nádraží a cosi pijící. S příslibem finančního příspěvku nám oba začali vysvětlovat cestu. Zvláště aktivní byla mužská část přednádražního informačního centra, který se nás ptal kde máme svoji stage (stejdž). Nabušení informacemi jsme chutě vyrazili, kam nás poslali.Téměř celá naše dnešní trasa vedla po červené turistické značce, ale v dnešní době se nedá mapám důvěřovat, takže jsme plně chápali Pavlovu touhu po kvalitních informacích. Před každou další výpravou vyšleme Pavla do Valmezu pro rady.
Zakrátko jsme opustili civilizaci a našimi společníky na dalším putování se staly stromy, keře a tráva. Všeho bylo dost. A nemálo bylo taky dřevěných odpočívadel a my jsme neopomněli ani jednomu dát příležitost se seberealizovat a plnit svou funkci. Taky Tonda plnil svědomitě svou "funkci", takže brzo získávala hra Stupido, kterou jsme cestou hráli, velmi překvapivé jazykové zvraty. Málokdy jsme se dostali za třetí slovo. Nejednou jsme si nemohli ani vzpomenout na slovo, které bylo vykopnuto. Velmi přínosná byla hra pro pana učitele Pavla, který až do této chvíle žil v domnění, že had je slizký a ulepený. Některý z příštích čajových výletů musíme naplánovat někam do zahraničí, abychom zjistili, zda-li je oliheň olezlá. I u mě došlo k výraznému posunu, když jsem asi po dvou hodinách zcela pochopil pravidla. Zcela pohlceni výsledkem Tondovy funkce a hrou jsme byli vděční Markétě, která nás nenechala sejít z cesty. Tak jsme úspěšně prošli nedaleko vrcholku Kuželek (aspoň si to myslíme) a došli do osady Lazy. Nyní jsem asi na dvacet minut přerušil psaní, abych si vzpomenul na nějaký důkaz o mé přítomnosti v osadě, ale nakonec jsem usoudil, že jsem šel nejspíše nějakým obchvatem.
Na dalším z odpočívadel jsme se jako jeden muž a žena rozhodli, že založíme malý lokální požár, takže i Noha dostal funkci a byl šťasten. Po velmi krátké době jsme u ohně pojídali své potravinové zásoby. Dlouho jsem odolával chtivému pohledu Markétky až jsem ji dal kousnout mého sýra zn. Jadel, na ohni vyměklého a úplně úžasného. Také ostatní vložili do svých očí chtivost a vyplatilo se jim to. Nakonec byla patrná chtivost ve všech očích a kolovaly veškeré potraviny. Abychom proměnili obyčejné funění lesem v čajový výlet, uvařili jsme (Noha) ponejprv darjeeling jakýsi a poté pu erh. Žádostivé pohledy na nás vrhali kolemjdoucí turisti, avšak marně. Ale na pozdrav jsme jim opatrně odpověděli, takže pochopili, že nemá smysl čekat na nějakou úlitbu a pokračovali dále. My jsme dojedli, dopili a dalším bodem programu byl přechod žhavého uhlí. Po rozdupání ohně po nás nezůstalo v lese kromě vůně spáleného vibramu ni památky. Hru Stupido jsme hráli i nadále, takže jsme úspěšně nenalezli nejdůležitější bod dnešního putování, Kuželův památník. Aby to nebylo všechno, nemohli jsme nalézt červenou turistickou značku. Od noclehu v mokrém, nevlídném, nepřátelském, mlhou zahaleném, mlékem a strdím neoplývajícím, spacáky či blízkým seníkem nevybaveném lese, jsem nás zachránil JÁ, neúnavně hledající a nakonec nalézající strom, červeně počmáraný graffiti Klubu českých turistů. Tuším, že na tomto místě se odehrálo déjá-vu, už kdysi nějaký Kužel na tomto místě zachránil bloudící pocestné a oni mu tam na památku a jako výraz poděkování vybudovali památník. Co chystají mí přátelé netuším.
Od tohoto místa to šlo s námi z kopce. Až do Rajnochovic. Zjistili jsme, že je to nějaká bohatá obec, soudě dle spousty hezky opravených a udržovaných domů. Všechny nás překvapila velikost kostela, který byl obrovský, škoda, že jsme se nedostali dovnitř. Při procházení vesnicí jsme hledali nějakou hospodu. Nejlépe s kulečníkem, neboť se Pavel pochlubil svým umem v tomto odvětví. Smysl pro čest mi velel zvednout hozenou rukavici a jeho uhozenou a mylnou představu vyvrátit. Ale žádnou, nejlépe otevřenou a kulečníkem vybavenou hospodu jsme nenašli. Před nějakým větším obydlím, které vypadalo jako luxusnější, našim financím nevyhovující, hotel, se iniciativy uchopil Noha a šel se zeptat nějakých děcek, jestli je tu krom této, ještě nějaká jiná hospoda. My jsme šli zatím dále a velmi nás pobavila čelní stěna tohoto objektu, kde jsme se dozvěděli, že je to nějaká fara nebo něco podobného pobožného. Hledajíce hospodu jsme došli až na konec, respektive začátek Rajnochovic. Cestou nás zaujala tajemná budova Lesů ČR s otevřenými dveřmi, díky kterým jsme mohli zjistit, že je zajímavá pouze zvenku. Uvnitř to umakartisti řádně zprznili. Na venkovní stěně byla velká hlava jelena, na jiném domě jsme objevili další, na další zdi seděl nějaký orel či co to bylo za ptáka a pokoušel se vzlétnout. Marně, byl železný. Jenom oštěp v ruce neměl.
Opustili jsme Rajnochovice, prošli přes Podhradní Lhotu, ze které byl Tonda nějaký vykolejený, ani nevím proč. Na autobusové zastávce jsme zhodnotili situaci a rozhodli pro přímou cestu na vlak, který jsme teoreticky měli stihnout. Náš plán málem zhatily švestky, svévolně a netrhaně rostoucí na stromech u cesty a následně plnící naše žaludky. Nejvíce hladová a pozadu zaostávající byla trojice Noha a spol.
Nakonec jsme dorazili na zastávku, odkud nás všechny po chvilce odvezl vlak do Valašského Meziříčí, kde nás David postupně a potupně odvezl do centra, kde jsme se rozloučili s Nohou comp. a vyrazili do klubu Přístav, kde jsme zalévali švestky pivem Bernard, Plzní a Birelem světlým, švestkovým a kdoví jakým ještě a ani brambůrky jsme neopomněli. David již tradičně spořádal jeden nakládaný hermelín.
Postaral jsem se o inteligentní zábavu, když jsme jeden po druhém do mého psaného deníku psali abecedu, velkými psacími písmeny. Neviděli jsme, výsledky předcházejících snažení a bylo to hodně veselé a zajímavé. Případným zájemcům mohu výsledky na požádání a předložení patřičného obnosu zcela nezištně ukázat.
(Tato zkouška se po čtyřech hodinách opakovala v kavárně Stará pošta v Novém Jičíně, kde se snažili Krumpy, Marťa a Vilém).
Po vyhodnocení soutěže jsme uháněli autem do Nového Jičína, kde jsme nejprve vysadili Tondu u čajovny a my pokračovali hledat volný kulečníkový stůl, aby se ukázalo jak je to skutečně s Pavlovou hrou.
Ale jak píšou klasici, to už je jiný příběh, který bude možno číst v mých denících, vydaných na oslavě mých dožitých 124 narozenin pod názvem Paměti vlasatého Kužela.
