Čajovýlet k hraničním meandrům Odry 28.9.2013
S Monikou a Rambisem jsme ráno vyrazili vstříc chladnému ale slunečnému dni, plni zvědavého nadšení z nových neprozkoumaných oblastí naší země. Chvíli po osmé jsme odjeli vlakem do Suchdola, kde jsem Moni omylem vychlempal čaj, co si čtvrt hodiny trpělivě chladila, než nás další spoj odvezl do Bohumína, který Moni omylem přejmenovala na Buhumín. Tam jsme si s jedním pohodovým taxikářem domluvili, že nás za kilo odveze na konec obce Šunychl, kde se rozkládá Velké Kališovo jezero a začátek PP Hraniční meandry Odry. Po krátkém pokochání se jezerem jsme se po úzkém pásu pevniny vydali skrze bujnou vegetaci směrem k Novému Bohumínu, až jsme došli ke štěrkovně s impozantní věží. Po chvilce váhání jsem se rozhodl ji zdolat, což trvalo asi 3 vteřiny než z budky vyběhl - zřejmě celou dobu číhající - hlídač s výkřikem "To nemůžete!" Takže jsme s úsměvem pokračovali dál, aniž bychom si všimli, že
jsme minuli odbočku s červenou značkou. Došli jsme tak k okraji Nového Bohumína z poněkud jiné strany, za což jsme byli odměněni pohledem na starou vodárenskou věž a pomníky obětí cholery a tyfu z 19.století, u kterých jsme trochu nelogicky posvačili. Prošli jsme kolem jakéhosi duchovně paradoxního františkánského kostela se základnou KDU-ČSL a po pár uličkách se zase úspěšně napojili na červenou, kopírující břeh Odry. Následoval lehce stereotypní úsek trasy po široké šotolině, který však zhruba po hodině vystřídala - po překonání Antošovské lávky - totální zelená džungle s úzkou stezkou skrz. Zhruba v tom momentu se nám taky začalo zdát, že si místní členové KČT zhruba v tom místě začali notně přihýbat z butylky, jelikož se červená náhodně objevovala a mizela, vždy tam, kde jsme ji nejvíc ne/potřebovali. Dokonce i já mapa-hlava jsem občas vůbec nevěděl kde jsme, což byla na druhou stranu příjemná změna, protože už jsem dlouho nezažil to krásné dobrodružství když zabloudíte (a nespěcháte). Po nějaké době se úzká stezka utopila - k našemu zděšení - v hromadě zeleného bordelu, takže jsme obrečeli skutečnost, že s sebou obvykle i neobvykle na výlety netaháme mačetu, a zabředli dovnitř. Celá situace byla podtržena tím, že jsme měli poslední zbytky jídla a pití, takže jsme si preventivně rozpočítali příděly na 3 dny a pak zoufale všechno sežrali a vypili. Já pak z mapy vyčetl, že obrovský kopec po naší pravici je ve skutečnosti boční stěna velkého lomu, proto jsem na chvíli ponechal Moni jejímu osudu a z posledních sil vyběhl nahoru. Namísto úžasného výhledu jsem čučel do lánu kukuřice, což znamenalo jednak, že jsem se zbytečně namáhal, jednak, že opět nejsme tam, kde jsem si myslel, že jsme. Seběhl jsem zpátky a odevzdaně jsme pokračovali dále, přičemž na nás po chvíli vykoukla červená značka na stromě, jako by bylo normální, že jí tak kilometr trasy nebylo vidět. Nakonec nás to vyplivlo symbolicky vedle hřbitova v Koblově, takže jsme se promotali ještě jedním křáčím a dvěma vesnickýma uličkama a dorazili na zastávku autobusu. Řidič za chvíli přijel, prospal se na volantu a hodil nás pak na vlakáč. Tam jsme pojedli v bufetu, poluštili křížovku a za hodku a půl fičeli zpátky domů. Kvalitní výlet s kvalitními výhledy na polský břeh a nezapomenutelnou survival vsuvkou.
