Čajovýlet na Smrk

Výlet na Smrt Smrk     30. 1. 2010

Ráno jsem chcačky nechcačky vstal, vyvenčil psa a pokecal s Kuželem, který mi zavolal, že nejde, jelikož mu prasklo topení. Nebyl jsem si tak úplně jistej, na co by mu na Smrku bylo fungující topení, každopádně jsem si hned doma ještě rychle vyložil spacák, jelikož nemít Kužela znamená nemít slivovici a klíče od chaty KČT. V 7 ráno jsme tedy klasicky vyjeli skibusem v sestavě já, Brndi a Adam, ve Frenu jsme přibrali Radima s Lenkou a fičeli směrem Staré Hamry. Vystoupili jsme na Samčance, čtvrt hodiny montovali mé nové nevyzkoušené hůlky, a poté se vydali po silnici lemované modrou turistickou značkou. Adam měl tentokrát asi jen dvacetikilovou krosnu, na které nechyběly sněžnice, hůlky, lékárnička – nezbytná výbava na takový podnik – stejně jako obří lopata a obří cepín, o jejichž smysluplnosti jsem si již dovolil vesele pochybovat. Lenka mi pro změnu během chvilky předvedla, že trekové hůlky se dají použít i jako výborné odrážedlo pro skok daleký, což v návodu na ty moje vůbec nepsali, ani nevím proč. Po zhruba kilometru jsme odbočili doleva na modrou úzkou asfaltku a zvesela šlapali do kopce, spokojeni, že je to zatím docela zadarmo výstup. Po nějaké době jsme narazili na pěknou dřevěnou chatu, tak jsme si prohlídli zápraží, včetně mapy rozložení lesní zvěře v ČR. Pak jsme teda šlapali zase dál a do kopce, Adam časem zapojil sněžnice, které nám dost ulehčily prošlapávání stezky, střídán Radimem a Brndim. Nedaleko pod sedlem Smrku jsme rozdělali oheň, resp. jej rozdělal Radim, bez kterého bychom jej buď vůbec nerozdělali anebo by nám brzy zhasnul vlivem naprosté letargie. Aby to nevypadalo blbě, tak jsme občas s Brndim do ohně foukli anebo narvali pár suchých větví, kterých bylo na zasněženém svahu věru pomálu. Adam se mezitím rozhodl, že si založí oheň vlastní, tudíž vytáhl vařič a kulatý hliníkový plát, kterým jej obklopil. Jelikož jsme hyeny, začali jsme se s Brndim Adamovi smát, že solární vařič v tomhle počasí asi fungovat nebude, což Adam ignoroval svým obvyklým stoickým klidem. Z celé konstrukce se totiž nakonec vyklubal pekelný benzínový stroj, jehož černý kouř nás na chvíli vyhnal od našeho konkurenčního ekologického ohniště. Uvařili jsme pu-erh, a to i přes Radimovo vytrvalé úsilí uhasit oheň (který tak pracně založil) tím, jak opakovaně vrážel do zasněžené větve nad sebou. Ohřát jsme se ale moc neohřáli, což byl vlastně paradox, jelikož nám byla zima kvůli tomu, že jsme místo chůze dělali oheň. Všichni jsme se najedli a napili, Adam snědl svoji benzínovou polévku, a mohli jsme vyrazit dál. Dorazili jsme na sedlo, pokochali se výhledem, Adam vyfotil společnou foto zezadu, z profilu a zepředu a pak nás konečně čekal finálový výstup na vrchol. Jelikož jsem nějak zabředl do monologu s Lenkou a Radimem, které jsem udolával vyprávěním o škole, zapomněl jsem vnímat onen nejkrásnější úsek Smrku, o kterém jsem tak nadšeně vyprávěl ještě v sedle. Probral jsem se až u pomníku Johna Lennona, přičemž překladateli jeho písně Imagine tímto uděluji dvojku pro nepřesnost. Na vrcholu jsme narazili na trojici chlapíků našeho věku, kteří se v pátek večer vydali po práci z Kroměříže vlakem pod Smrk, kde od čtyř ráno přespali. Zeptali se nás, zda Kroměříž známe, na což jsem reagoval seznamem UNESCO a Brndi blázincem. Za to jsme byli odměněni historkou jednoho z nich o Neviditelném Fredovi, kterého poznal, když rok rozvážel v blázinci jídlo. Seděli prý vždycky u TV a Neviditelný Fred řekl: „Pozor kluci, já budu neviditelnej.“ A voni: „Ty jo, neblázni, to tě vůbec neuvidíme.“ A Neviditelnej Fred si jakože nějak zakryl tvář nebo co a oni: „Frede, kde jsi, my tě nevidíme, ty jo neblbni, ukaž se“, no a on se po chvíli „ukázal“ a oni si „oddechli“. Abych neurazil, okoštoval jsem pak kroměřížskou slivovici a šlo se dolů. Chlapíci nám poradili, ať jdeme zkratkou rovnou přímo z kopce dolů, což jsem si nejdřív myslel, že si dělají srandu, ale bylo to tak. Fičeli jsme dolů svahem, místy po zadku, někteří takřka celou cestu (Adam s obří krosnou). Minuli jsme nějaké postarší šílence, co říkali, že jdou na Lysou nebo z ní, a po čase jsme dorazili na stezku s už normálním spádem. Pojedli jsme výborný chleba s brynzou od Radima a Lenky a zajedli to müsli tyčinkama. Na úpatí kopce nám pak Leňa předvedla svůj orientační nesmysl, když nás po „zkratce“ zavedla k nějakému zasněženému stavení. Jelikož jsme gentlemani, vůbec jsme se jí za to neposmívali, akorát já jsem si neodpustil pár veselých poznámek v průběhu další cesty, načež se mě Lenka konečně nevím proč zeptala, jestli už mi za ty moje kecy dal někdy někdo do držky. Pojal jsem to jako impuls k dalším dvěma historkám o tom, jak jsem dostal do držky, až jsme se ocitli u chaty Lenčiny babičky. Poté jsme potkali její dva známé, které jsem bezpečně ujistil, že svatba se bez duchovního rozhodně obejde, nevěda, že mluvím minimálně s jedním příslušníkem církve adventistů, což zpětně vysvětluje onen zaražený pohled. Raději jsme to zapili slivovicí z Brndiho butilky, o které se zmínil až nyní (!), což mi připomnělo scénku s houserem z Dobytí severního pólu. Vědět to dřív, nemuselo se mi po Kuželovi tolik stýskat. Padla už tma a my kráčeli notoricky známou zkratkou z Čeladné do Kunčic. Po dlouhé době jsme dorazili k nádraží, kde nám doslova před nosem ujel vlak, tak jsme se rozvalili v čekárně a snědli, co zbylo. Lenka s Adamem se zjevně nudili ze všech nejvíc, jelikož si celou hodinu četli jízdní řády vlaků a autobusů, a to i přes to, že jsem jim nabízel úžasně olepené a pomuchlané vydání Nového Zákona. Asi už to četli. V závěru našeho čekárnového pobytu jsem se zeptal, jestli někdo nechce sušené borůvky (REKLAMA: sušené borůvky z OVOZELU od Kužela jen za 80,- Kč/10 dkg, krajně výživné, jí-li se po jedné, stačí tři pro nasycení). Jelikož nikdo nic neřekl, zeptal jsem se znova, na což Radim reagoval pořekadlem, že „Kdo se ptá, nerad dá“. Ačkoliv to nemyslel přímo na mě, přišlo mi to jako děsná blbost – proč by lakomec volil tak blbou strategii, jak se nedělit? Začali jsme živě diskutovat o smysluplnosti takového blábolu, přičemž jsem k radosti Sókratově všem vysvětlil, jak se věci mají, pokud mi ovšem neřekli, že mám pravdu, jen aby se mě zbavili. Přijel vlak, my naskákali do něj, o kousek dál jsme z něj s Brndim vyskákli a doběhli tak tak k busu do Kopru, kde jsme chytili spoj do NJ. Jak dopadli ostatní se doufám dozvím nejpozději na příštím výletě. 

Fotky od Adama zde:

https://svacka.rajce.idnes.cz/16_30_01_2010_Vylet_na_Smrk_s_cajovnou_Archa/