Čajovýlet po NS Novojičínská kopretina 8.prosince 8.12.2012

Tak jsem se po dlouhé době, ne vlastní snahou, účastnil čajového výletu. Byl jsem požádán o zastoupení dlouhodobého a kvalifikovaného vedoucího Pavla, který nemohl. Nyní, když to večer po čajovýletě píšu, mám dojem, že si zjistil, jaký má být v sobotu mráz a vedení výletu mi rád přepustil. Ale všechno to může být jinak.

V každém případě již páteční večer naznačoval, že jde do tuhého, mrazivého. Takže jsem v sobotu ráno, spěchaje s Evičkou po boku, doufal, že u čajovny nebude ani Noha a nebudu nucen vystavovat mou citlivou pleť  nelidskému mrazu.

K mému zklamání J, u čajovny čekali „čtyři v mrazu a pes“. Dle psa jsem identifikoval Nohu a Markétku, v dalších dvou postavách jsem i bez kytar na zádech poznal zpívající kytaristy Martina a Adama. Nezmohl jsem se k žádnému odporu a započal polární výpravu. Rozhodl jsem se, že je nejprve povedu nejbližším okolím Nového Jičína, aby měli možnost požádat o ukončení výletu. V parku teploměr ukazoval     - 50,54 °F, ale ani to na ně nezapůsobilo, tak jsme pokračovali směrem na Skalky, kde jsem doufal, že když uvidí uzavřenou hospodu, odmítnou pokračovat dále, opak byl pravdou. Vedl jsem je polem nepolem, lesem nelesem, křovím nekřovím, až jsem je dovedl k ohništi a za amfiteátrem, dole u potoka, kde jsem jim nabídl ledovou vodu ze studánky, bych ochladil jejich zápal, ale po chvíli jsme již stoupali pastvinou zvanou Vrchovina směrem k zalesněnému kopci s názvem Holečky. Chvíli jsem uvažoval, že je nechám na holičkách, mé srdce se ale zželelo a přes kopec a přes údolíčka a strže jsem je dovedl až k na značenou naučnou stezku Novojičínská kopretina, po které jsme se vydali směrem k Bludovicím, kde jsem měl svoji poslední možnost zlomit jejich nadšení u benzinové pumpy, kde jsme mohli popíjejíce kávu z automatu rozhodnout o návratu do Nového Jičína. Cestou k benzince jsme minuli zamrzlý rybníček a zahradu Hanziho rodičů, nyní již bez ohniště lemovaného dřevěnými trůny.  Benzinovou pumpu jsme prošli bez absolutního nezájmu a jediného hltu kávy. Já jsem nakonec byl rád, že mám takové mrazuvzdorné společníky, protože bylo tak nádherné počasí, že by bylo opravdu škoda násilím ukončit tento výlet. Přešli jsme cestu propojující Nový Jičín a Valašské Meziříčí, prošli kolem kříže s Hanzovým nabušeným a na kříž nabušeným Ježíšem a vyrazili do zasněženého kopce směrem k vrcholu kopce Hýlovec, kterému jsme se museli vyhnout, protože úpatí kopce obývající ovce působily nervozitu u Joshuy. Tudíž jsme se vydali vlevo a směřovali k vrcholu Žilinského kopce, čímž jsme se opět napojili na značenou naučnou stezku. Noha s Markétkou nasbírali nějaké šípky, my jsme několikery, správně zralé a přemrzlé pojedli. Po napojení na značku jsme se vydali směrem k Žilině, cestou jsme míjeli skály a skalní útvary, které pouze nejodvážnější, nejzkušenější, nejšikovnější a nejsilnější (já a Evička) zdolali. U prvního obydlí se k nám přidali dva psi, kteří se tuze snažili připojit k naší výpravě, asi tušili, co ukrýval můj batoh. Jako správný vedoucí jsem je přemluvil k návratu domů, zač jsem si vysloužil pochvalu jejich majitele, který se je marně snažil přivolat zpět. Kousek jsme šli po asfaltce směrem k Frenštátu, na autobusové zastávce jsem si upravil výstroj, Markéta poskytla vánoční perníčky a takto posilněni jsme znovu vyrazili. Kousek za zastávkou jsme odbočili doleva a začali stoupat do kopce a následně lesa, vedoucího k našemu cíli. Cestou jsme se snažili z Adama vytáhnout jeho know-how jeho masérských úspěchů, zejména Nohovi nepochopitelných. Bylo poznat, že Noha by taky rád masíroval nohy dívek a slečen. Kousek pod horizontem jsme pokračovali po cestě a za včelínem lesem, kolem sovího stromu a studánky ž jsme došli k místu, kde jsme se rozhodli vyrobit oheň k ohřátí nohou, rukou, chlebů, kabanosu a vody na čaj. Přítomné jsem ohromil mou technikou rozfoukávaní ohně, získanou od mistra Duška. Kde se vzal, tu se vzal, vůní opékaných dobrot přilákán, David se zjevil. Takže nás dokopy bylo sedm statečných, promrzlých a pes. Pojedli jsme a popili čaje rozličné – zázvorový, zelený vietnamský, bezový i řepíkový. Najezeni, napiti a nahřáni jsme se rozhodli jako jeden muž, žena a pes pro ústup zpět do civilizace. Kousek cesty jsme šli spolu a pak se rozdělili směry různými. Bylo krásné pozorovat postavy zmenšující se na zasněžené veliké pláni, mizející v dáli.

Krásný výlet, za krásného počasí, s krásnými lidmi, v krásné přírodě.  Prostě krása televizí nevídaná.    

Kužel