Čajovýlet po Palkovických hůrkách
Čajový výlet po Palkovických hůrkách 25. Září 2010
Tentokrát vyšlo na mne, abych vedl čajovýlet přes Palkovické hůrky, neboť Pavel využil prodloužený víkend k cestě do Vysokých Tater. Nechci tím říci, že by mně to vadilo, spíše naopak a nevyužít tak krásné počasí by byl opravdu hřích.
Abych se dostal do NJ nejpozději v sedm hodin, musel jsem vstát už ve 4:00, protože vlak mi jel z hlavního nádraží v šest a mám to přes celou obec a také se chci raději ráno v klidu nasnídat. Vlak jsem tedy stihl z Hladkých Životic krásně, ale průvodčí neměl drobné za 200Kč, takže jsem jel zdarma do Suchdolu, kde jsem měl přestoupit do autobusu (do desátého října je výluka na trati). Jenže jsem neměl lístek, tak jsem v dobré víře, že mi bus do NJ jede za nějakých deset - patnáct minut, šel na pokladnu, ale tam byla řada skoro až ke dveřím a když jsem se jukl na odjezdovou tabuli, zjistil jsem s hrůzou, že bus mi ujede těsně před zaplacením a také, že ano! Ach jo, další hodina čekání a ještě k tomu přijedu do NJ těsně (4 minuty) před odjezdem busu do F-M, hurva.
Naštěstí autobus jel do NJ docela rychle, čímž nakonec bylo času navíc skoro deset minut a to mě těšilo. Došel jsem na stanoviště 1, dívám se namátkově, zda tam už někdo na náš čajovýlet nečeká, ale nikdo takový tam nebyl. Už jsem myslel, že to vzdám a půjdu se projít do města a najednou se za mnou nenápadný klučina s batůžkem na zádech ptá: „Prosím Vás, nejedete na čajový výlet?“ Samozřejmě jsem mu přisvědčil, a že ho tentokrát dokonce vedu. Tak jsme nasedli.
Během cesty do Frýdku-Místku jsme se seznámili a já mu pověděl, že možná nebudeme sami dva. Že by tam za námi měli dojet ještě další dva lidé, kterým po příjezdu zavolám a že na ně budeme muset půl hodiny počkat. Po příjezdu jsem tedy zavolal Radimovi, zda přijede s Lenkou a ten mi oznámil, že ano, ale vlak má zpoždění. Což až tak nevadilo, protože po vystoupení z busu jsem vůbec nevěděl, kde to jsem, i když jsem tušil, že nádražní budova vlaku nemůže být daleko a také nebyla, ale zato byla na druhé straně kolejiště, kam jsme se s Filipem mírnou chůzí vydali. Do zpožděného příjezdu Lenky a Radima zbývalo ještě cca deset minut, proto jsme si šli sednout ven směrem ke kolejišti. V 8:34 ti dva dojeli a tak jsme v konečném počtu byli čtyři.
Od nádraží jsme se vydali po Modré, která ve Frýdku-Místku vede přes celé město, což bylo docela únavné a také jsme z ní na jednom místě sešli, protože tam nebyla značka pro změnu trasy. Šli jsme v kuse až na hráz přehrady Olešná (dosaženo v 10 hodin), kde Radim ukázal, jak dobrou má stabilitu chůze po zábradlí hráze a tam mi došla SMSka od Pavla: „Zdar adam.jak to de a kolik vas de?p.“. To už jsme se začínali docela těšit, jak konečně dojdeme na nějakou neasfaltovou cestičku. Splnilo se nám to až kus za Olešnou, kde jsme konečně zabočili do lesa a kde byla cedule o výskytu hub. Radim s Filipem okamžitě zabočili mimo cestu a šli se podívat, zda něco nenajdou. On Radim během celého výletu vždy něco našel k jídlu. Šlo se tak dobře, že jsme další zastávku udělali až u cesty do Palkovic, kde jsme pořádně pojedli, neboť nás čekalo prudké stoupání napříč vrstevnicemi k rozcestníku „Palkovické hůrky“ přes bezejmenný vrchol s kótou 616 m.n.m. Filip s Radimem si během té svačiny se zájmem prohlíželi věci, jež jsem nesl s sebou a já si stihl udělat druhé kafe. Sotva jsme vyšli, našel Radim na zemi prosušené švestky – byly velmi dobré.
Krpál to byl opravdu pořádný, ale po výstupu na cestičku, jež pak kopírovala vrstevnici, se už šlo dobře a byly i výhledy směrem k hlavní silnici R 48 (silnice smrti). Na konci této cestičky, pro mě toho dne nejpěknější části výletu, jsme došli k rozcestníku Palkovické hůrky, kde se opět konal odpočinek a já napsal Pavlovi odpověď na jeho SMSku a připojil dotaz, jak v Tatrách. Od rozcestníku Palkovické hůrky vede Modrá opět chvíli po asfaltové silnici, z níž pak odbočí na lesní cestu, směřující k nejvyššímu vrcholu Palkovických hůrek – Kubánkovu ve výšce 660 m.n.m. Zde bylo tak hezky a teplo, že jsme si polehali do trávy, Radim dokonce sundal tričko. Před odchodem jsme pojedli - Lenka s Radimem vytáhli svou skromnou úrodu Kedlubnů a Cibulek. Na tom vrcholu jsme si také udělali společnou fotku – a to tak, že foťáček byl postaven na tam instalovaný podstavec s razítkem na řetězu. Bohužel - byla suchá podložka, takže štempl si nikdo nemohl dát L. Sešli jsme k rozcestníku Kubánkov a nastal okamžik, kdy bylo třeba rozhodnout, kam jít dál. Buď po žluté do Kozlovic na bus, nebo po modré až do Kopřivnice. Já jsem byl pro, abychom šli do Kopřivnice, ale jen tehdy, bude-li chtít i Filip. Lenka s Radimem měli jasno, že půjdou po žluté a pak přes louky do Frenštátu a domů do Trojanovic. Filip s mým návrhem souhlasil, takže jsme se rozloučili a každá dvojice šla svou cestou. Filip si na té naší našel ještě jeden klacek, aby měl dva, já měl hůlky a do Hukvald jsme div neběželi, jak se nám dobře šlo v družném hovoru.
Když jsme došli k rozcestníku Za Babí horou, měli jsme dvě možnosti - buď jít po modré, která vypadala být složitější nebo po zelené, jež se zdála být kratší. Jak jinak - volba padla na zelenou. První pauzu jsme si dali na autobusové zastávce na konci Hukvald a odtud se po té zelené pokračovalo až k bráně obory. Zde jsem se zeptal Filipa, zda nechce zajít k Lišce Bystroušce pohladit jí oháňku pro štěstí. Filip bez zbytečného rozmýšlení přisvědčil, tak jsme šli. Sice jsme to skoro vzdali, protože se nám zdálo, že je to nějak daleko, ale došli jsme, udělali památeční samospoušť plus každému samostatnou fotku a šli zpět k bráně obory. Museli jsme sejít kousek k místu, kde byl rozcestník, který nás měl nasměrovat do Kopřivnice a zde jsem já nějak bubě (synovcův výraz) pochopil směry a málem jsme šli zpátky do F-M, což jsme teda fakt nechtěli. Naštěstí si toho ale Filip všiml včas a my se vrátili ke správné odbočce. Až po další odbočku na Hájov jsme šli po silnici, u níž je také krásná studánka, kde jsme se osvěžili a já zavolal domů Tatošovi. Mluvili jsme spolu přes deset minut a na Filipovi bylo vidět, že by byl rád, kdybych mobil típnul a mluvil s ním, což měl pravdu - bylo by to vůči němu nefér. Když jsme došli k mostu přes řeku Lubinu, konala se v obci Lubině pouť a Filipa napadlo, proč si nekoupit cukrovou vatu, kterou jsme oba dlouho neměli. Opravdu bezva nápad, hned nám zas bylo do skoku. Věděl jsem, že další rozcestník Lubina/hostinec je dosti kuriózní – není moc k přečtení, protože je na stožáru ČEZu a tento napříč tabulkami natáhnul shora dolů jakousi ochrannou trubku na kabel – holt: Pod naším vedením se neztratíte :-)! Na tohle jsem Filipa nalákal, že to se mu bude určitě líbit a také že ano.
Když jsme došli na vlakovou zastávku Kopřivnice, ukázalo se, že i na této trati je výluka mezi Kopřivnicí a Příborem - proto jsem se šel alespoň podívat, v kolik nám to do Příboru jede a div divoucí - přišli jsme 17:22 a vlak měl jet 17:23. Tak jsem Filipovi řekl, že to na tom autobusáku zkusíme chytnout - výluka odkazovala na autobusové stanoviště 8 a 9, což je přes cestu. Zde sice nebylo žádný bus vidět, ale ještě jsem doufal, že si dávají na čas. Došli jsme na stanoviště 8, kde bylo nejvíce lidí a tím pádem bylo jisté, že bus má zpoždění, což bylo naše štěstí (přijel až asi za pět minut). Zeptal jsem se průvodčí, zda se platí uvnitř, přikývla a že máme nasednout. V Příboru jsme přesedli do vlaku směr Studénka s příjezdem 17:54. Tam jsme však zůstali stát jako opaření, protože přípoj do Hladkých Životic měl jet až za hodinu L v 18:54. Tak jsme si s Filipem řekli, že si půjdeme sednout někam mimo a já že si uvařím třetí kafe. Když už bylo skoro hotovo, hlásili náhle rychlík z Bohumína do Suchdolu a Filip se omlouval, že mně tedy opouští, což jsem mu opravdu neměl za zlé, protože to, co se mnou ušel, by nešel v jeho věku nikdo a já doufám, že to nebylo naposled, kdy jsme spolu šli takovou štreku (přes 23km). Já měl ještě půl hodiny, tak jsem jen napsal Tatošovi, jak to se mnou vypadá a během té doby mi přišla SMSka od Pavla: „Uz jedem z hrebienku dolu,sli jsme na teryho chatu,priecne sedlo a zpatky přes zbojnickou chatu.jsem k.o.,budu spat jak spalek.jsem rad ze mas takovy dobry tym“. No a já se konečně dočkal vlaku do Hladkých Životic, kam dorazil v 19:00, Tatoš mně už dokonce čekal s autem, takže jsem hodil velkou polní do kufru a jelo se domů. Do postele jsem se dostal někdy kolem 21. hodiny a spal až do 12:20, kdy mně Tatoš budil k obědu.
Byl to krásný čajovýlet po všech stránkách – počasí, skupinka lidí, krásná příroda. Tak do dalšího výletu zdar.
Adam Bill
