Expediční čajovýlet
Expediční čajovýlet 13.2.2010
Ráno jsme se s Kuželem, Mikipsem a Toníkem sešli na autobusáku. Ve Valmezu jsme byli okamžitě zkontaktováni Nohou, Markétou a těhotnou Jošuoufenou, a tak jsme v kompletní sestavě mohli vyrazit vstříc dalšímu dobrodružství. Prošli jsme náměstím, poté kolem školy pro děsně postižené děti (zdroj „informace“: Kužel), až jsme nakonec po mírném stoupání dorazili k obchodu. Noha s Markétou nás každého obdarovali zakoupeným koláčkem, který byl fakt dobrý, a Kužel nám dal jako vždy napít, ať se nám do toho kopce jde lehčeji. Těsně před opuštěním zástavby jsme náhle zahlédli, že nás pozoruje lama, což výjimečně nebyl následek nezřízené konzumace, nýbrž neklamná známka domácí zoo. Dětinštější část naší skupiny neodolala, a tak jsme s Tondou opatrně vlezli dovnitř, následováni vracejícím se zbytkem výpravy. Koukali na nás králíci, koukali na nás papoušci, koukal na nás klokan, kouk
aly na nás lamy, no a my jejich pohledy opětovali (zbytek zvířátek se bohužel vymyká mé zoologické slovní zásobě). Dojati tímto ranním zázrakem jsme v zoo nechali nějaké peníze na žrádlo a šlapali dál. U posledního stavení jsme za plotem uviděli klona Mikiho a Jošui, a tak nás napadlo, že vemem psy a zkusíme je přivést „majiteli“ jako zaběhnuté. Už si nejsem jist, proč jsme to nakonec neudělali, každopádně jsme spočli u náhrobku nějakého lesníka s pohodovým epitafem a doplnili energii jídlem a pitím. Pak se šlo dlouho lesem, už ani nevím co se dělo, ale vím, že to bylo v klidu. Nakonec jsme dorazili k přehradě Bystřička, u které jsem já osobně nikdy nebyl, takže to pro mě bylo trochu jako poprvé u moře (taky milujete místa, kde jste nikdy nebyli?). Minuli jsme hráz a zapadli do útulné dřevěnice o kousek níž, kde jsme již klasicky způsobili pár nevinných nedorozumění. Za všechna jmenuji nap
ř. mé faux pa s polévkou, kdy jsem se po zkušenostech s macdonaldovským „sýrovým“ burgrem zeptal, jestli je slepičí polévka opravdu jen ze slepice, což se setkalo s lehce nasraným nepochopením. Každopádně měli výborné šťouchané brambory, ke kterým doproručuju kozí rohy. Po hodinovém dýchánku jsme vyšli ven, přelezli hráz a klasicky skrz soukromý pozemek to vzali dál. Jelikož jsem měl vlastní rozum, trochu jsem se opozdil hledáním alternativní legální cesty, což mě záhy přestalo bavit, tudíž jsem následoval stopy svých nelegálních soukmenovců. Ostrý štěkot minimálně dvou velkých psů mě však vylekal a zahnal do slepé uličky u vysokého plotu, zpoza kterého se mi ostatní poťouchle smáli. Po šťastném shledání jsme pak opět zamířili do kopce nad vesnicí a po nyní již hustě zasněžené stezce jsme šlapali vstříc velmi vzdálenému Vsetínu. Vrstva byla místy až půlmetru hluboká a jak nám
předvedl Kužel, místy i zrádně svažitá. Šel někde přede mnou a najednou nebyl, resp. byl o dva metry níže ve smrčcích.
Po nějaké době jsme se rozhodli, že rozděláme oheň, což proběhlo zhruba tak, že jsme nohama (nikoliv Nohou!) rozhrabali sníh až na hlínu, já se jen na chvíli otočil, že najdu nějaké dřevo a najednou vedle poloindiána Nohy hořela obrovská vatra. Opekli jsme tradiční jadel, pojedli, co se dalo, včetně mých supersušených borůvek, které jsem tahal už na třetí výlet, zametli stopy po ohni, a po krátké poradě bylo rozhodnuto, že se jde zpátky do Bytřičky. Smířil jsem se s tím, že můj plán dojít do Valmezu patrně opět nepostrádal psychopatické rysy, a otočil to taky, jelikož nejsem zvědavej na to, aby mě horská služba zachraňovala někde na Vsetínsku. Cestou zpátky k hrázi jsme v kopci narazili na mladou dvojici, která zapadla s nějakou mamutí škodovkou do obrovské hromady sněhu. Zkusili jsme pomoct, ale nešlo to. Dokonce nevyšel ani můj plán auto nadzvednout, protože jsem byl jediný, kdo byl ochoten to
zkoušet. Uklidnil jsem je tedy alespoň, že nejpozději na jaře se z tama dostanou a šli jsme na autobus. Za půl hodky přijel a my mezitím zjistili, že dvojici nakonec vysvobodila místní policie. Bus nás svezl do Rožnova, další do Frenu, kde jsme se dosyta vynasmáli šíleným plakátům na místní vývěsce, až nás nakonec vyzvedl náš oblíbený skibus cik cak domů.
